V roce 2014, to tenkrát pracoval v týmu NetApp-Endura, předchůdci dnešní Bory, se na soustředění neoholil a už mu to zůstalo. A později, po kariéře, přibyla ještě kravata. Pod nažehlenými puky kvádra byste možná nehádali „párátka“, se kterými František Paďour před lety platil za elitního vrchaře a vítěze Czech Tour, zvlášť ne proto, že dresy v jeho šatníku dnes vystřídal spíš formální outfit. Z cyklisty se stal úředník ve službách Nizozemského království.
Oba Paďourovi rodiče jsou lékaři a měli za to, že syn bude následovat jejich dráhu. Jenomže on sám na životní křižovatce odbočil jinam, zcela proti rodinné linii, a tak trochu se postavil představě, že tak to prostě má být. „Zjistil jsem, že medicína by mě nebavila.“ Namísto toho na Metropolitní univerzitě v Praze (to ještě souběžně s cyklistickou kariérou) listoval skripty teorie mezinárodních vztahů a evropských studií.
Říkali mu sice věčný student, protože s běžně tříletým oborem se pral pět let. Ale protože cyklista se nebojí vysokých vrcholů, v sedmadvaceti tenhle vousáč ukončil kariéru, protože už mu přestala dávat smysl, a zapsal se ještě na další obor souběžně s tím prvním – politologii. „Cyklistika člověka naučí soustředit se na daný cíl a pracovat hodně a tvrdě. Morálku, na kterou jsem byl z prostředí sportu zvyklý, jsem tady využil.“
Výsledkem nebylo sice první místo, na jaké byl zvyklý na kole, ale privilegium psát si na vizitku titul Mgr. et Mgr. a za ním zase Ph.D. To proto, že ve své zamilované politologii se pustil ještě i do postgraduálního studia. „V politologii neexistuje normativnost medicíny,“ srovnává s oborem, co mu byl původně předurčen. „Naučíte se na věci nahlížet z různých pohledů a zjistíte, že nic není úplně dané, ale spíš různorodé.“
Abychom ale úplně nezapomněli na cyklistiku, dávno před kariérou kravaťáka vládla jeho životu cyklistika. Z Příbrami se přes Hradec Králové dostal až do NetAppu, v té době prokontinenálního a tedy profesionálního, a následující sezonu zase do italského druhodivizního týmu Androni Giocattoli – Sidermec, který byl jeho posledním angažmá. Zjistil totiž, že pro cyklistiku se asi úplně nehodí. Přestala mu v tu chvíli dávat smysl. „Získal jsem pocit, že bych měl v životě dokázat ještě něco jiného. A to vedlo ke konci.“
V mezidobí ale vyhrál etapu v čínském závodě Tour of Qinghai Lake a celkově tam skončil čtvrtý, ale za vrchol dodnes považuje „svoji“ Czech Tour 2012. A ta měla poměrně zásadní vliv i na jeho dnešní úspěchy.
„Tohle vítězství má význam jak sportovní, tak i teď z hlediska osobního PR. V oblasti, ve které pracuju, je cyklistická minulost přidanou hodnotu, která člověka činí svým způsobem odlišuje,“ vysvětluje Paďour. „Když píšu životopis nebo motivační dopis a uvedu, že jsem byl profesionální cyklista, bere se to často jako přidaná hodnota. Cyklista umí makat. Dalšm rozměrem je, že na podobné pozice se hlásí desítky lidí a životopisy jsou si často hodně podobné. Moje cyklistická minulost znamená zatraktivnění na pracovním trhu.“
Snad proto je dnes Paďourův životopis tak obsažný. Jeho úřednická kariéra odstartovala ve Strakově akademii v Odboru protokolu a zahraničních vztahů Úřadu vlády, jehož agendou je plánování cest předsedy vlády a jeho suity – tedy časový harmonogram, program i obsah jednání. Po pár letech ale nabyl dojmu rutiny a přesunul se do Národní sportovní agentury, kde měl na starosti mezinárodní vztahy a evropskou spolupráci, Evropskou unii. Pak se vyskytlo místo na velvyslanectví nizozemského království v Praze, a tak se Paďour přihlásil do výběrového řízení a... uspěl.
„Dělal jsem politického poradce velvyslanci a k tomu ještě veřejnou diplomacii. To znamená, že se tvoří image země, kterou v hostující zemi zastupujete, je to takové měkké prosazování zájmů, které ta země razí, podpora její politiky skrze společenské projekty, workshopy, debaty...“ Nechybí ani cyklistická diplomacie. „Protože Holandsko = cyklistická země, tak se snažíme promovat a podporovat kolo jako dopravní prostředek.“
Zajímavě klikatá je cesta jednoho cyklistického šampiona, nemyslíte?
