Pamatujete Laurenta Fignona? Že nosil brýle, říkali mu profesor. Zůstaňme ještě krátce ve Francii, ale v té novodobější: Guillaume Martin má titul z cyklisticky poměrně neobvyklého oboru, a tak mu přezdívají filozof. A pak je v pelotonu ještě jeden akademik, který vedle toho, že závodí profesionálně na kole, dospurtoval na Marconiho univerzitě v Římě pro magisterský titul z ekonomie. A tak mu nikdo neřekne jinak než doktor. Domenico Pozzovivo byl dost možná největší hvězdou české tour v loňském ročníku, kam přijel doladit poslední detaily formy ke startu na Vueltě, své čtvrté v kariéře.
V životě tohoto závodníka nemůže snad nic jít zcela hladce. Pokud byste nahlédli do jeho chorobopisu, byla by to četba na pokračování, protože oproti běžné populaci je násobně delší. A nebo stačí pohled na stresy kolem angažmá v podzimu jeho kariéry.
Už předloni kariéru zachraňoval tak tak, když sejeho tým Qhubeka ocitl ve vážných problémech a on až v půlce února, tedy v dávno rozjeté sezoně našel záchranu v belgickém Intermarché-Circus-Wanty, kde se stal kolegou Jana Hirta. A letos? Jako přes kopírák a v ještě větších nervech.
Kalendář ukazoval 6. března, sezona 2023 byla stará už dva měsíce. Ital dál bez angažmá svědomitě po své linii trénoval a věřil, načež mu pomocnou ruku podal tým Israel - Premier Tech, kde pracují René Andrle nebo taky Chris Froome.
Devětadvacet míst v týmu bylo obsazených, to třicáté, jak strop počtu závodníků v top týmech stanovují pravidla cyklistické federace UCI, dostal v hodině dvanácté. Musel se sice spokojit se stájí z druhého patra profi cyklistiky, kam Israel pro nedostatek světových bodů spadl, ale kariéra byla zachráněná.
Italovi je možná už 40, ale týmu má dělat kapitána na Giru, první ze tří Grand Tour roku, kde skončil v nejlepší desítce sedmkrát z deseti dosavadních pokusů. „Giro? Rozhodně můj oblíbený závod. Však jsem taky Ital, ne?“ A třeba se znovu objeví i na startu v Jeseníkách a Beskydách ve 14. opakování Czech Tour, protože i s jeho stájí pořadatelé jednají o případné účasti.
Ale ještě k tomu doktorovi. „To byla dohoda s rodiči,“ vysvětluje. „Kolo ano, ale jedině vedle školy. I když místy bylo dost složité to všechno zkombinovat.“ Čas na loučení s kariérou sice ještě nenastal, byt už mu zvonila hrana, nicméně Pozzovivo nemusí mít strach, že by pak jako mnozí další nevěděl, kam dál. „Mám rád politiku, vrtám se v makroekonomii a baví mě taky management. Klidně bych mohl jednou manažerovat nějaký tým.“
Že je neortodoxním cyklistou, dokazují další Pozzovivovy záliby. Ne placatá auta a hodinky, ale spíš klasická hudba nebo meteorologie je to, co ho naplňuje a odvádí od někdy už dost monotónního života sportu, tréninků a závodů, kterým se profesionálně věnuje od roku 2005. Ital umí hrát na klavír, ale hraje většinou jen tehdy, co doma navštíví rodiče. Má to však jeden háček, co se váže ke šňůře zranění, jimiž si italský profík za svůj život už prošel. Po jedné z nehod ztratil cit v malíčku a prsteníčku na levé ruce. Byť s nimi může hýbat, tanec prstů po klaviatuře už není tak jistý a ladný. Přesto k pianu dodnes usedá a nechává se unášet skladbami Chopina. „Jsou jako závod: v jednu chvíli klidnější, v druhé vzrušující, pak zase naplno a jindy v poklidu.“
K meteorologii se dostal už jako kluk doma v rozpálené jižní Itálii, protože otec byl zemědělec a Domenico mu chtěl pomoct aspoň s teorií. Rosničkou však zůstal dodnes a když se tým na startu etapu radí, krom taktiky se samozřejmě řeší taky počasí. Moderní aplikace toho svedou dost, ale když někdy panuje nejistota, obrací se tým na něj: Tak co, doktore, jak dnes bude? „Nejde ale jen o oblečení, ale i o materiál. Podle počasí vybíráme jiné pneumatiky a měníme tlak v nich.“
Co ale Itala vysokého 165 centimetrů pohříchu nejvíc charakterizuje a potáhne se s ním až do konce života, je soupis karambolů. V roce 2014 při tréninku sjížděl z průsmyku Stelvio a pod kolo mu vběhla kočka. Na Giru 2015 sletěl hlavou na asfalt a utrpěl otřes mozku. „První velké zranění jsem měl už v roce 2007 a možná že právě to bylo nejtěžší na překonání,“ vysvětluje. „U každého dalšího už jsem pak věděl, co mě čeká a jak s ním naložit.“
Nejvážnější karambol se udál v srpnu 2019, když se „Pozzo“ doma v Kalábrii připravoval na Vueltu a srazilo ho auto, co jelo v protisměru. Zlomená klíční kost, zlomená pažní kost, zlomená loketní kost, k tomu napůl lýtková a holenní kost a plno kovových destiček a šroubů v těle. „Jen jsem si přál, abych do ničeho nenarazil hlavou.“
Následky toho dne jsou na jeho těle vidět dodnes a v pelotonu ho taky snadno rozeznáte, jak šlape. Pozzovivo je totiž celý pokroucený. „Nevím už, co znamená jezdit bez bolesti,“ říká. Polámané kosti nikdy nesčítal, zato o počtu všech operací má jasno – 16. Doktoři byli tenkrát ohledně jeho návratu skeptičtí, on ale neměl v hlavě než návrat na kolo a do závodů. Tehdy pro deník La Gazzetta dello Sport pronesl: „Vrátím se. Uvidíte, že to dokážu.“ Ne nadarmo o sobě Domenico Pozzovivo říká, že je tvrdý jako skála.
Foto: Cor Vos
