To byla jízda! Social ride se Zdeňkem na platformě Rouvy trhala rekordy, možnost poměřit síly s trojnásobným mistrem světa v cyklokrosu a vítězem etap na Tour de France i Vueltě na části trati úvodní etapy letošní Czech Tour si nenechala ujít víc než dvoustovka z vás. A ostré tempo střídaly zajímavé historky, které si můžete vyslechnout v záznamu jízdy ve videu výše.
Při vyslovení jména Zdeněk Štybar si většina fanoušků vybaví bahno, slavné klasiky a největší triumfy včetně vavřinu na Tour de France. Než ale začal vyhrávat v Táboře, létat po pavé na Paříž–Roubaix a honit se s největšími hvězdami pelotonu, byl to kluk, který v sedmi letech vyhrál v roce 1993 mistrovství světa BMX v Nizozemsku. „Byla to naše první cesta s rodinou do zahraničí, spali jsme ve stanu, všechno bylo nové a strašně napínavé,“ vzpomíná. V přípravném závodě zapomněl boty a jel v gumácích, kolem trati všude kůra ze stromů – a kdykoli ji dnes v Holandsku nebo Belgii ucítí, okamžitě se mu ten den vybaví.
Rodiče by z něj bývali rádi měli doktora, ale titul mistra světa v BMX ve druhé třídě byl zlom. „Byl to game changer,“ říká. Od BMX se přesunul na dráhu, do terénu i na silnici. Škola tím logicky trpěla, i když se snažil: nastoupil na gymnázium, ale postupem času zjistil, že vrcholový sport a studium v takové kombinaci prostě nejdou. Vítězství a závodní sny dostaly přednost.
Prvním symbolem úspěchu stal Tábor 2010. Titul mistra světa v cyklokrosu nebyl jen o zlaté medaili, ale hlavně o procesu, který k ní vedl. „Připravoval jsem se do detailu. Chtěl jsem mít ty nejlepší galusky, v nich ideální tlak, pracoval jsem s psychologem a v hlavě jsme si prošli tisíc scénářů, co může během závodu nastat,“ popisuje. Hned v prvním kole píchnul – a paradoxně se mu ulevilo. „Řekl jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Všechno, na co jsme se připravovali, začalo dávat smysl.“
Ne všechno ale vždy vyšlo. Štybar bez obalu mluví i o momentech, které dodnes trochu bolí. Třeba o klasice Gent–Wevelgem ze začátku jeho silničářské kariéry, kdy ve spurtu nedokázal správně rozjet finiš pro Toma Boonena. „Tom byl strašně naštvaný, měsíc jsem z toho nespal,“ přiznává. A pak Paříž–Roubaix 2014: byl v pozici, kdy mohl vyhrát, ale špatně rozuměl rádiu. Niki Terpstra dostal zelenou k nástupu, odjel a závod vyhrál. Štybar dojel pátý – a věděl, že šance byla mnohem větší.
Paříž–Roubaix se nakonec stala závodem, kde se cítil nejvíc „doma“, přestože si původně myslel, že mu nejlépe sedne Kolem Flander. Jak se dá po kostkách jet šedesátkou? „Čím rychleji na kostkách jedete, tím míň to bolí,“ říká s úsměvem. Roubaix je podle něj extrémně specifické: nestačí jen přijet a mít ambice. Je potřeba naučit se číst stopu, znát jednotlivé sektory, vědět, kde má smysl riskovat a kde ne. Zkušenosti z cyklokrosu pomohly, ale zbytek byla léta učení a tvrdé práce.
K jeho kariéře patří i historky, které jsou na hraně uvěření. Po pádu na Eneco Tour si zlomil horní čelist a nějakou dobu měl dočasný můstek předních zubů. Poprvé mu vypadl před Strade Bianche, kde mu ho místní zubař „nějak“ přilepil. O tři týdny později, při Kolem Flander, měl životní formu. A přímo pod Koppenbergem kousl silněji do bidonu – a můstek praskl. „Zuby jsem vytahal, strčil do kapsy a v tu chvíli jsem přišel o vítězné ambice. Na pódium bez zubů jsem fakt nechtěl,“ směje se dnes.
Silně mu v paměti utkvěl i okamžik mimo závod, opět spojený s Táborem 2010. Nedlouho před závodem chtěl trénovat výběh schodů, které jsou pro trať typické, a trenér mu zadal objem. „Jenže já mu špatně rozuměl a dal jsem si něco jako Eiffelovku,“ glosuje. Svalovou únavu si pamatuje dodnes – a taky zkoprnělý výraz trenéra, když mu tréninkový zápis ukázal. Bylo jasné, že regenerace potrvá o něco déle, než by bylo ideální.
Kolik wattů ze sebe Zdeněk Štybar během social ride vymáčkl? Jaké bylo loučení s kariérou při MS v Táboře v roce 2024? Chybí mu profesionální startovní pole? A co pro něj znamenají Vánoce? Podívejte se na sestřih celé social ride ve videu výše.
